Je to asi rok, co jsme se s naší malou modlitební skupinou modlili za jednu maminku, která se chytala jít na interupci. Věřil jsem, že jí můžeme vymodlit změnu postoje. Nebylo na to moc času, ale i tak jsem to intenzivně prožíval a stále na ní myslel. Ten den ráno, kdy se to mělo stát, jsem tlačil kočárek se svým synkem a při myšlence na to se mi draly na rty verše místo modlitby, vlastně jako modlitba a musím se přiznat, když jsem viděl syna, ten dar od Boha za který každý den děkuji, plakal jsem.... teď jsem tu báseň našel a tak se snad nikdo nepohorší. Dopadlo to bohužel špatně a maminka svůj postoj nezměnila.
Oči plné slz a rozpaky změněné na výčitky,
to obé a mnohem hůř, co způsobí dnešní výsledky.
Dcerku jsem odvedl do školky a synek mi breptá v kočárku
a já myslím na cizí ditě, Emile či Julie, jak zlé to pro Tebe dnes je.
Modlíme se za Tebe a pokřtít jsme Tě toužili,
však touha naše marná je, Emile či Julie...
Malý anděl kráči k nebi a za ruku ho drží Pán,
kráčí tiše a myslí na ní, proč nejsi se mnou tady mami,
svět mi zůstal nepoznán, teď smířit se s tím musím sám.
Přijď si pro mě jednou mami, budu u okna tu v nebi stát,
láska k matce zůstává, budu Tě mít pořád rád...
Smutná, ale krásná báseň. Říká se, že žádná modlitba není zbytečná, že z každého upřímného volání k Bohu je užitek. Jenže není vždycky vidět. Až na věčnosti uvidíme, jak to nakonec dopadlo. Škoda, že se ta nastávající maminka nerozhodla pro třetí možnost - dítě porodit a dát souhlas k adopci.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.