Každý z nás má nějakou slabost, která ho někdy doslova ovládne a těžko s tím jde v tu chvíli něco dělat. Vznětlivost, žárlivost, vztek, alkohol, kouření, televizní seriály, noční chuť na čokoládu, ..atd. Zkrátka něco, co nám a někdy i našemu okolí neprospívá, nebo přímo škodí. Rád bych vám napsal svůj příběh o něčem, co přinesla až moderní doba. Setkáme se s tím v každé trafice, nebo na benzince, zpravidla ve výšce dětských očí. Ano, mluvím o pornografii.
Rád bych svou zpovědí reagoval na diskusní téma "Argumenty proti pornografii". Chci svědčit svým příběhem o deformaci zdravého rozumu v důsledku vlivu pornografie. Chci ukázat argumenty, které jsou ze života. Nechci o nich nikoho přesvědčovat, ani o nich diskutovat, jen doufám, že to nebyl ztracený čas, když jsem tento svůj příběh pro vás psal. Pokud nemáš chuť ani čas číst celý příběh, skoč dolů přímo na argumenty.
Pokud bereš pornografii, jako součást svého života, nečti dál a nenech se poučovat ani ovlivňovat tvé názory. Pokud však Tvá duše bojuje s Tvým tělem a Ty nevíš, jak dál, pro Tebe píšu slova, která zná jen Bůh. Než vám svěřím tajný příběh svého dospívání, měli byste o mě něco vědět. Mohl by vzniknout mylný dojem zamindrákovaného chlapa, který proto ani nedá do profilu své foto. Opak je pravdě blíž. Nikdy jsem neměl problémy v komunikaci s dívkami a ženami, a s milostným životem jsem začal poměrně brzo.
Začalo to před více než patnácti lety, kdy tato témata byla ještě tabu, tedy alespoň u nás v rodině. Už se mnou dobré tři roky značně cloumala síla převratu dítěte v mladého muže. Byl jsem v těchto věcech naprosto uzavřený, takže jsem o tom nedovedl mluvit ani s nejbližším člověkem, mým tatínkem. Věděl jsem, že by se mi snažil upřímně poradit, ale snad i proto, že sexuální výchovu naši rodiče svěřili školním osnovám sedmé třídy, jejichž obsah jsem díky starším kamarádům znal podrobně již v páté třídě, nebyl jsem schopen toto své tajemství s nikým konzultovat. Už tehdy jsem věřil v Boha a chodil jsem do kostela, ale jako většina mladých kluků jsem byl rebel proti církevním zákazům a příkazům. Zkrátka z desatera jsem si udělal devatero. S odstupem času vidím věci jinak. Cesta je mnohdy důležitější než cíl a situace jsou zkoušky, nebo spíš výzvy, na které musíme nějak reagovat. Většinou je vždy dvojí volba a pro ženskou představivost je naprosto nepředstavitelné, jak velkým mukám pokušení umí vystavit mužské tělo svého majitele nejen v době dospívání a prověřit tak jeho vyzrálost právě ve schopnosti správné volby.
Začalo to nenápadně, když jsem jednou u svého staršího bratra našel náhodou psané erotické příběhy. Tehdy začal můj vnitřní boj s vlkem v beránčím rouše, ale to jsem to ještě nevěděl. Když jsem nacházel další a další časopisy s postupně čím dál tvrdšími akty spojujících se milenců, moje zvědavost sílila. Vlk v mém nitru dostal ale největší trumf, když jsem našel první bratrovu videokazetu. Užíval jsem si u televize krásné a vzrušující chvíle, končící osvobozujícím uvolněním svého mladistvého těla a s každým dalším takovým zážitkem sílilo vlkovo sebevědomí. Mojí největší starostí bylo, aby brácha nepoznal, že si jeho kazety půjčuji. Strašně jsem se za to styděl. Nebezpečí závislosti jsem už ale tušil, protože se mi myšlenky k těmto virtuálním krasavicím stále vraceli a při každé příležitosti, kdy jsem zůstal doma sám, jsem neváhal se s nimi opět setkávat prostřednictvím obrazovky. Začal jsem sex považovat za jediný smysl života. Viděl jsem, že se měním a že se mnou něco není v pořádku. Začal jsem mít výčitky vůči Bohu, ale ke zpovědi jsem se neodvážil. Když jsem pak v šestnácti letech přestupoval na jinou školu a odcházel jsem z domu na internát, zakázal jsem si koupit jakýkoli erotický časopis a díky tomu jsem utlumil svou pravděpodobně počáteční závislost. Můj vztah s virtuálními kráskami se automaticky omezil na občasné víkendové setkání. Své výčitky jsem si omlouval tím, že se to určitě změní, až budu mít vážnou známost.
V předposledním roce studia jsem začal chodit na přípravu k biřmování. Těsně před biřmováním nám přál náš pan farář, abychom zažili pravý Boží průvan v našich životech. Ale čerstvý, nebo znovuzrozený křesťan není osvobozen od pokušení... ba naopak. Přichází znovu a někdy v mnohem větší míře. Ďábel se stále snaží nám znetvořit duši hříchem a dostat nás od Boha. Průvan v mém životě opravdu nastal, ale ten Boží to nebyl. Šel jsem jednou po klidné ulici a našel tam porno časopis... Myslíte, že to byla náhoda? Nevěřím v náhodu.. A i když jsem několik let dodržel svůj zákaz něco takového si koupit, a i přes čerstvou Boží milost biřmování, jsem se pro svou novou zvědavost neudržel a časopis si nechal. Špatná volba a byl jsem zase tam, kde jsem být už nikdy nechtěl. Polapen ďáblovou nástrahou. Krásný příklad toho, že plácnout si s Bohem nestačí. Musíme se ho držet a někdy i zuby nehty.
Psát zde o svých vztazích po dobu studií není podstatné, výsledkem nebyl žádný vážný vztah, i když byly krásné chvíle. Neměl jsem ze sebe v té době moc dobrý vnitřní pocit. Boha jsem ve svém životě pociťoval čím dál víc, byl jsem bez vážného vztahu, hledal jsem věřící dívku, nejlépe takovou, která by měla devatero jako já a k tomu jsem byl občasným spotřebitelem porno průmyslu. Vražedná kombinace, která nemůže dát nikdy dobrý výsledek. Chtěl jsem něco, co jsem nemohl mít. Na druhou stranu jsem prožíval krásné a bezstarostné období ve vztahu se svým nejlepším kamarádem a biřmovacím kmotrem, se kterým jsme bydleli pět let ve společném podnájmu. Náš vztah se dal přirovnat ke vztahu dvojčat. On mi byl inspirací v období mé rozervanosti, protože měl od šestnácti let jednu věřící dívku, se kterou ctili desatero více než deset let a dnes mají dvě krásné děti. Hodně jsme mluvili o Bohu a on mě za ním táhl, přestože uvěřil mnohem později než já.
Když se naše životní cesty na konci školy rozdělily a každý šel pracovat na druhý konec republiky, měl jsem před sebou období nejtěžších bojů s vlkem v beránčím rouše. Zůstal jsem na to sám. Začal normální život, spousta možností, ale kde je to štěstí? Srdce na dlani a s věřícími děvčaty to vždycky nějak nešlo. Proč? Cítil jsem, že pro ně nejsem dost dobrý, právě pro svůj občasný hřích, ze kterého jsem se nedovedl vymanit. A k tomu představa, že bychom byli do svatby bez sexu...? Přestal jsem s tím bojovat a čekal, až to přejde věkem. Tehdy nalezený časopis jsem schoval na půdě, zakázal si video a žil jsem jen z představ. Jenže i ty jsou vlastně hříchem. Namluvil jsem si, že tohle mi Bůh toleruje a nějak jsem to už neřešil. Převlečený vlk mi ležel u postele a čekal na další příležitost, kdy znovu zaútočí na mou duši.
Ta přišla, když jsem začal chytat v bytě, kde jsem žil, internet a to byla poslední kapka. Lidská zvědavost nemá hranic, pokud jí je nedáme. A internet je pro pornofily naprostá zhouba. Nedokázal jsem odolat tomuto novému pokušení v takovém rozsahu. Nejdřív fotky, potom filmy. Nejdřív klasika, ale pak i ta nestačí a chcete víc a víc a zdá se najednou normální, když jsou na to tři a víc.....připadal jsem si jak úchyl. Mezitím pár živých holek, které přišly vhod. Slovo věrnost ztratilo svůj význam.....Slovo láska, co to je? Hledal jsem důvody proč už ne, znovu a znovu. Měl jsem spoustu datumů, od kdy jsem chtěl přestat, ale vydržel jsem to jen pár dnů. Pár sekund tělesného blaha, pak duševní muka. Čas mi utíkal pod prsty a s dalším novým argumentem, proč už ne, přišel nový proti argument, proč je to zbytečné omezovat.
Pak jsem potkal svou současnou partnerku a náš vztah byl zpočátku na dálku. Já myslel, že už teď vlka v beránčím rouše zkrotím a vyženu ze svého života, že ona je ten argument, proč už opravdu NE, ale zlozvyk je železná košile. V důsledku toho jsem byl také zpočátku našeho vztahu hrozně žárlivý, protože jsem měl v hlavě neskutečné představy. Tato žárlivost byla naprosto nesmyslná a málem mi vzala můj nejhezčí vztah se ženou. Zhoršovaly se vztahy, hlavně s rodiči. Pornografie v člověku posiluje sobectví a pěstuje egoismus. Nemyslí pak na nic jiného, než kdy zase bude sám a bude si užívat nikým neomezované slasti. Člověk je suverénní a má pocit, že je šťastný, ale přitom balancuje nad propastí. Viděl jsem ty výjevy pak už všude a pořád. Napadalo mě, že bych chtěl i někomu fyzicky ublížit, což s tím vlastně vůbec nesouvisí. Vůbec jsem neovládal myšlenky. Nedokázal jsem se toho zbavit a když už se mi mé zvrhlé myšlenky vracely i při bohoslužbě a já měl pocit, že to mám napsané na čele a všichni to vědí, bylo mi jasné, že už si sám nepomůžu. Musím jít ke zpovědi....Ještěže jsem kvůli tomu nepřestal chodit do kostela, to jsem měl už také na mysli.
Mladý pan farář měl pochopení a hřejivým slovem mě povzbudil. Bohužel to nezvládla jen jedna zpověď, ale viděl jsem pokroky a Bůh mi dal zakusit teplo u srdce v odpuštění z lásky. Teď už těch pádů nebylo tolik, ale při každém jsem trpěl mnohem víc, protože jsem to myslel už opravdu vážně a vnímal jsem to jako svou další osobní prohru. A právě z těchto posledních porážek vím, že si nikdy nemůžu myslet, že jsem už vyhrál proti ďáblu. Pokud bych se neobracel k Bohu v modlitbě, nikdy bych se z toho nedostal. Byly i chvíle, kdy jsem se už i před Ježíšem natolik styděl, že jsem se začal obracet k Panně Marii. Koupil jsem si růženec, nechal ho posvětit a nosil ho u sebe. Člověk musí být k hříchu stále pokorný, protože ďábel zná naše slabiny. Tato věta je pro nevěřící lidi nepřijatelná, protože jsou vysazení na slovo ďábel, nebo satan, to jsou přece postavy z pohádky. Tak by se to dalo říct i takto: Pokud se člověk ve svých slabostech sám neumravňuje, vždycky zvítězí ta naše horší stránka, ten zlozvyk, ono je to totiž pohodlnější. Ale Ježíš zvítězil nad tím zlým, co je v nás, a tak v něm máme naději. Nezasloužil jsem si tolik lásky a trpělivosti, kterou mi Ježíš dával v průběhu mého boje s vlkem a kterou mi dal v Eucharistii, že mě někdy jeho blízkost donutila k slzám štěstí...tento pocit nejde popsat. A tak jsem se stal závislý na Eucharistii...
Snad bylo v mém vyprávění dost argumentů, ale jen bych to ještě shrnul.
Nejprve všeobecné argumenty proti pornografii, tedy i pro nevěřícího:
Jsem z hloubi duše přesvědčen i o tomto argumentu:
Argumenty pro věřícího člověka jsou myslím jasné, tak jen shrnu:
Pracovně se hodně pohybuji na silnicích a nikdy si nemůžu být jist, že se vrátím, i když své kroky svěřuji Pánu a tak mě jednou napadl i pro mě pádný argument:
Prosím o případné doplnění, pokud jsem na něco zapomněl.
Jak jsem psal na začátku, nechci o těchto argumentech s nikým diskutovat, protože jsem k nim došel sám za dobu více než patnácti let a trvalo mi přes dva a půl let, než jsem se zbavil tohoto zlozvyku, nebo chcete-li, závislosti. Každému chci na závěr popřát hodně síly a pevné vůle při odmítání všech životních svodů a věcí, které by vás vzdalovaly od životního štěstí, pramenícího ze života ve společenství s vašimi blízkými a s naším Stvořitelem.
Chlape, to je odvaha, to ti povim! ja bych ti dal Nobelovku, fakt parádní a povzbudivé!
Člověk musí být k hříchu stále pokorný, protože ďábel zná naše slabiny... tato veta je fakt sila vdaka vela mi povedala do zivota o pokore. Mame byt pokorny lebo sami aj tak nic nedokazeme. Skutocne dakujem...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.